Tišnov v nové republice

mapa
Zprávu o vyhlášení Československé republiky přijal telefonicky den po jejím vzniku tehdejší tišnovský starosta Alois Řezáč, jenž se souhlasem zastupitelstva pokračoval ve své funkci novým poměrům navzdory. Do dějin města následně vstoupil jako nejdéle sloužící starosta, vykonávající svoji funkci až do smrti roku 1936. Díky Řezáčovým snům a schopnostem, které připomínaly činnost jeho významného předchůdce Františka Müllera, patřilo období první republiky k nejzajímavějším a zároveň nejzářivějším létům v historii Tišnova. Stopy dvacátých a třicátých let 20. století jsou ve městě a jeho architektuře dobře viditelné dodnes. 
 
Řezáč si stejně jako celé obecní zastupitelstvo uvědomoval, že jedním z nejdůležitějších úkolů doby je výstavba domů, bytů a nových veřejných budov, které by Tišnov opět přenesly do moderní doby a zároveň z něj vytvořily jedno z nejpřitažlivějších měst na Moravě. Po stavebním útlumu během první světové války se město vypořádávalo se značnou bytovou nouzí, jež se týkala zejména sociálně slabších obyvatel města. Jejich neutěšenou situaci mělo řešit zejména nově založené stavební družstvo, zajišťující během první republiky rychlou výstavbu mnoha desítek domů, budovaných na ulicích nacházejících se příznačně v okolí Riegrovy třídy. Prudký stavební rozvoj, podporovaný státem a významně ovlivněný schváleným regulačním plánem s vyznačenou sítí ulic, nejlépe dokládají statistické údaje. V roce 1921, kdy bylo stavební družstvo založeno, stálo ve městě 428 domů, o devět let později jich úředníci napočítali už 625. O téměř tisíc osob se do roku 1930 zvýšil i počet tišnovských obyvatel. Během dvaceti let první československé republiky se Tišnov rozrostl více než o třetinu.
 
Rychle se zvětšující město vedlo ke zcela novému rozvrstvení obyvatelstva, které dosud žilo v těsném sousedství, přestože zjevně patřilo k různým sociálním třídám. Tuto skutečnost nejlépe dokládají protokoly ze sčítání lidu v roce 1921. Zatímco v historickém jádru Tišnova, jeho přilehlých ulicích, případně kolem ulic Brněnské či Cáhlovské žili většinou řemeslníci, dělníci a nádeníci, nové ulice kolem Riegrovy třídy a vznikající vilovou čtvrť začali už v časech monarchie obývat zejména lépe situovaní příslušníci střední třídy — státní zaměstnanci, podnikatelé, lékaři, advokáti či učitelé a profesoři zdejších vzdělávacích ústavů. V naprosté většině těchto domů byly zapsány služky či více domácího personálu, o kterém si mohli obyvatelé „starého Tišnova“ nechat jenom zdát. Tato skutečnost město do značné míry sociálně rozdělila, přestože Tišnov do podoby bydlení svých obyvatel částečně zasahoval.
 
Spolu s řešením bytové otázky, do níž se vedení radnice zapojilo výstavbou hned několika nájemních domů, investoval Tišnov do zřízení městského vodovodu a kanalizace, založení elektrárny a jatek, rozšíření sokolovny i vybudování několika pozemních komunikací včetně mostu přes řeku Svratku. Kromě toho vznikly v Tišnově i nové veřejné budovy, spojené zejména s jeho postavením okresního města. V roce 1920 doplnilo zdejší vzdělávací ústavy městské gymnázium a nedlouho poté došlo k rozsáhlé přestavbě sokolovny podle projektu pražského architekta Františka Krásného. Tyto dvě budovy následně doplnila stavba nového okresního soudu na náměstí, ve kterém sídlila také pošta a několik úřadů. Všechny tři projekty navrhli jejich tvůrci v ušlechtilém neoklasicistním stylu, jenž byl obvyklý pro podstatnou část reprezentativních staveb nově založeného československého státu. Průčelí tišnovského gymnázia je doplněno rizalitem s nápodobou pilastrů, jež nesou trojúhelníkový štít, a mohutné hranolové polosloupy s výrazným překladem, které spojují dvě patra, jsou umístěny i na obou fasádách okresního soudu. Současně by se v Tišnově daly najít i velmi krotké příklady národního stylu, který je známý také jako rondokubismus. Pilastry, obloučky, stupňovitý štít i výraznou římsu nad vstupem použil roku 1923 třeba stavitel Jan Hýkrda na fasádě městského nájemního domu na nároží Janáčkovy a Halouzkovy ulice.
 
Tišnov se zmiňovanými budovami nijak nelišil od podobných staveb ve většině menších měst v Čechách a na Moravě. V uměleckých centrech se však stavělo úplně jinak. Do největších měst Československa začal už od poloviny dvacátých let pronikat ze západní Evropy funkcionalismus, jehož tvůrci využívali v architektuře geometricky čisté, jednoduché formy zbavené dekorací, promyšleně pracovali s prostorem a při stavění brali v potaz nejnovější společenské, ekonomické a hygienické poznatky. Stavět v novém stylu umožňovaly moderní materiály, zejména pak používání betonu a betonových konstrukcí. Tišnov novému stylu dlouho odolával, ale nakonec do něj funkcionalismus vstoupil prostřednictvím jedné z nejzajímavějších realizací, jež během první republiky na Moravě vznikla. Byla jí budova městské spořitelny, postavená roku 1933 v centru města podle projektu Bohuslava Fuchse a Jindřicha Kumpošta. Proslulí architekti přenesli do Tišnova zcela nové architektonické formy. Zároveň šlo o jednu z nejvýznamnějších staveb ve městě, jejíž elegantní tvary s keramickým obkladem, luxferami či rozsáhlým arkýřem, který osvětloval vznešeně působící halu, výrazně ovlivnily zdejší stavební produkci. Řemeslníci pracující na moderní stavbě se mnohému naučili. Nedlouho po dokončení spořitelny, oslavované v dobových průvodcích, se totiž v Tišnově začaly objevovat další funkcionalistické projekty a spolu s nimi také první betonové konstrukce. 
 
Nový architektonický styl využívali během třicátých let soukromí investoři i město. Svědčí o tom i další veřejná stavba z let 1931—1932 vzniklá mezi okresním soudem a okresním úřadem — Živnostenská pokračovací škola. Dnešní budova polikliniky vznikla podle projektu brněnského architekta Eduarda Žáčka a svou jednoduchou fasádou jasně dokládala, že funkcionalismus v Tišnově nalezl své místo. Moderní architektuře brzy podlehli i další významní investoři. Majitel vzkvétajícího sanatoria doktor František Kuthan se rozhodl v několika etapách dostavět svoji historizující budovu podle funkcionalistických návrhů Miloslava Kopřivy a Oskara Pořísky, tišnovský podnikatel Antonín Mouka se pro dostavbu své továrny obrátil na brněnskou stavební firmu bratří Kubů a ke stejným architektům zavítal i majitel obytného domu na Jungmannově ulici. Moderní jsou i přístavby některých tišnovských škol. Kvůli zvýšenému zájmu obyvatel začali funkcionalistickou architekturu využívat během třicátých let také tišnovští stavební mistři a podnikatelé v čele s Josefem Vitulou, jehož firma vystavěla Fuchsovu spořitelnu. To vše doplňovalo pomalu ale jistě se rozrůstající zahradní město. Těsně před vypuknutím druhé světové války se Tišnov již natrvalo začlenil, jistým finančním obtížím navzdory, mezi moderní města. 

Objekty v tématickém bloku

Mascot