Tišnov od totality k dnešku

mapa
Únor 1948, během něhož se komunisté chopili vlády v Československu, přinesl do Tišnova výrazné společenské změny. Mnohé významné osoby spjaté s obdobím první republiky byly odstraněny z veřejného života, mnohé z nich dokonce obviněny z protistátní činnosti a uvězněny. Po dopadení členů odbojové skupiny, jež roznášela letáky a shromažďovala zbraně, byli dva bývalí studenti tišnovského gymnázia po inscenovaném procesu popraveni. Komunisté během prvních let svého působení zestátnili většinu tišnovských firem, mezi jejichž majiteli nechyběli ani dědicové Františka Kuthana, kteří přišli o otcovo sanatorium, či zavedení stavební podnikatelé v čele s Josefem Vitulou. Zrušení soukromého podnikaní také přirozeně ukončilo dosavadní stavební vývoj města a zcela proměnilo architektonický styl, podobu zakázek i jejich objednavatelů a tvůrců.
 
V prvních poválečných letech vznikly v Tišnově dvě budovy, které ukončily a zároveň zahájily novou etapu stavebního vývoje. Základní škola na ulici Smíškova, dokončená roku 1947 podle projektu brněnského funkcionalistického architekta Evžena Škardy, dovršila projekt tišnovského zahradního města. Vyrostla v rozsáhlé proluce, vyměřené pro školu už během první republiky, a její podoba zjevně naplňovala původní ideu představitelů města. Druhý projekt, vystavěný ve stejném roce, představoval dům na nároží Riegrovy třídy a ulice Dvořákovy, ve kterém se nacházelo několik bytů. Nájemní domy se v Tišnově budovaly už během první republiky, ale teprve v poválečném období se z nich stal hlavní stavební úkol, jenž pozměnil město i jeho dosavadní urbanismus. 
 
Klíčovým důvodem k obnovení výstavby Tišnova bylo objevení uranu v okolí Dolní Rožínky na konci padesátých let. Surovina, představující v časech studené války strategický státní zájem, přivedla do kraje stovky dělníků, kteří počítali s bydlením v Bystřici nad Pernštejnem, Nedvědici a Novém Městě na Moravě. Příležitost, jak navýšit počet občanů a získat s nimi i novou občanskou vybavenost, vycítili i představitelé Tišnova. Na přelomu padesátých a šedesátých let proto nechali vypracovat nový regulační plán města, v němž se podobně jako v dalších obcích napojených na těžbu uranu počítalo s výstavbou sídliště. Návrh předpokládal  výstavbu panelových domů v těsném sousedství zahradního města, což se mohlo na první pohled zdát jako nevhodný zásah, ale skutečnost byla zcela jiná. Projektová dokumentace, provedená architekty brněnského Stavoprojektu pod vedením Viktora Rudiše, přišla s přivětivými, nepříliš vysokými domy, sestavenými do funkčních pásů řádkové zástavby, které obklopovala rozsáhlá zeleň. Rudiš prokázal i tentokrát podobné schopnosti, jakými proslul během svého slavného projektu brněnského sídliště Lesná. Na tišnovském sídlišti v následujících letech vznikly jesle, mateřská škola, prodejna potravin, letní kino, restaurace a sauna. Prostřednictvím sídliště Klucanina vstoupilo do Tišnova moderní bydlení druhé poloviny 20. století. 
 
Slibně zahájený rozvoj města pokračoval po roce 1965 projektem pod názvem Klucanina II. Opět na něm pracoval tým ze Stavoprojektu, tentokrát pod vedením architekta Františka Kopřivíka. Nad citlivým přístupem architektova předchůdce však převládly stranické požadavky, týkající se počtu bytových jednotek. Do svahů kopce Klucaniny zasadili projektanti vysoké osmipatrové panelové domy, navržené v tak malých rozestupech, že zde prakticky zanikla očekávaná zeleň. Kvůli rozšíření původního projektu bylo zamýšlené sídliště rozšířeno o další domy v části města zvané Humpolka, kde kvůli výstavbě paneláků zanikl historicky cenný barokní hospodářský dvůr. Noví obyvatelé paneláků sice získali pohodlné bydlení, odpovídající požadavkům tehdejšího životního stylu, dosud poklidně se rozvíjející Tišnov, jehož výstavba probíhala v souladu s přírodou a okolní krajinou, však natrvalo změnil svoji podobu. 
 
Po dokončení projektu Klucanina II. rozpracovali zaměstnanci Stavoprojektu, řízení architektem  Miroslavem Kramolišem a architektkou Olgou Drápalovou, plány k panelovému sídlišti Květnice. Stranické orgány požadovaly výstavbu téměř pěti set bytových jednotek, pro které tvůrci zvolili levné typy panelových domů, zasazených v pravidelných rozestupech do krajiny na úpatí kopce Květnice. Spolu s paneláky měla na sídlišti vzniknout i velkorysá občanská vybavenost včetně základní školy a krytého plaveckého bazénu, který nakonec proveden nebyl. Celý projekt totiž od svého spuštění v roce 1972 jasně ukazoval omezené možnosti normalizačního režimu. Původní plán se kvůli navyšování počtu bytových jednotek neustále měnil a termíny se prodlužovaly. Sídliště bylo dokončeno ve zcela jiné podobě roku 1980 a stejně jako Klucanina II. natrvalo zasáhlo do panoramatu Tišnova. 
 
Výstavba panelových domů přitáhla pozornost vedení města také k historickému jádru Tišnova, které se vedle sídlišť náhle jevilo jako malé, staré a nevyhovující. Od konce šedesátých let vzniklo několik plánů počítajících s masivním vybouráním staré zástavby a jejím nahrazením panelovými domy s občanskou vybaveností. V roce 1977 vyhotovilo projekční oddělení národního podniku DRUPOS plán nového Tišnova, kde z původní zástavby zůstala pouze radnice, spořitelna a kostel. Nově zamýšlené budovy, spojené krytými nadzemními komunikacemi, měly proměnit centrum na moderní město plné občanské vybavenosti. Zajímavé přitom je, že část plánu v podobě obchodního domu na náměstí byla o rok později skutečně provedena. Ambice vedení města tímto plánem neskončily. Urbanistické návrhy, při nichž měl vzít starý Tišnov za své, vznikaly až do osmdesátých let. To, že se město nestalo jedním velkým sídlištěm, způsobily jen ekonomické obtíže skomírajícího komunistického režimu. Změny se týkaly zejména vybourání staré zástavby nad náměstím Míru, kde je proluka přítomná do současnosti, a památkově necitlivých úprav mnohých vil kolem Riegrovy ulice. Kdysi nejobdivovanější domy ve městě postupně ztrácely svoji historizující a secesní podobu, kterou nahrazovaly strohé brizolitové fasády, nová okna a střešní krytiny. Tišnov, známý před druhou světovou válkou jako zahradní nebo lázeňské město, byl na konci vlády komunistů prorostlý znehodnocenou či různorodou zástavbou, v níž se ztrácely i zajímavé památky. Slavná minulost spojená s výstavbou prvních vil a plánováním zahradního města byla chápána jako doklad buržoazní zvrácenosti, z níž Tišnov vysvobodila až zmiňovaná sídliště. 
 
To vše se změnilo po roce 1989, kdy se do naší země opět vrátila svoboda a demokracie. Většina historických budov byla opravena a některé, jako například tišnovská radnice, prošly i výraznými proměnami. Svoji někdejší krásu získala i řada domů v zahradní čtvrti, jejíž půdorys, vyměřený Čeňkem Vodrášem, zůstal během dlouhých čtyřiceti let téměř nedotčený. Na skvělý urbanistický plán a nadšení z období první republiky se však příliš navázat nepodařilo. V Tišnově sice vzniklo několik velmi dobrých architektur, město ovšem roste způsobem, který upřednostňuje spíše praktická řešení než touhu po krásném místě, zahradním předměstí Brna, jaké měli obyvatelé Tišnova před sto lety.  

Objekty v tématickém bloku

Mascot