Tišnov na prahu moderní doby

mapa
Moderní doba vtrhla do Tišnova už řadu let před rozpadem habsburské monarchie. Město jí otevřel tehdejší starosta František Müller, zámožný majitel zdejší koželužny, který v mládí procestoval Rakousko, Německo, Švýcarsko, Itálii a Francii, odkud si přivezl jasnou představu, kam by mělo jeho rodné město směřovat. Starostou byl zvolen v roce 1893, kdy Tišnov připomínal spíše větší ospalou vesnici s rozbahněnými ulicemi, hromadami hnoje, hejny hus a nevzhlednými zemědělskými stroji, které parkovaly před každým druhým domem. Na druhou stranu měl Tišnov mladou generaci moderně uvažujících obyvatel, železniční spojení s Brnem a českou obecní radu, díky níž patřil k oporám národní strany na Moravě. Převratná budoucnost byla ve vzduchu. 
 
Müller se snažil změnit Tišnov k lepšímu už jako radní, ale teprve úřad starosty přinesl jeho snům patřičnou váhu. Tři roky po jeho zvolení starostou bylo ve městě zřízeno okresní hejtmanství, které ukončilo dlouhé období tahanic týkajících se dalšího rozvoje města. Hned vedle nové budovy okresního úřadu byla totiž vyměřena široká Riegrova třída. Tato ulice, směřující z hlavního náměstí ke kopci Klucanina, se následně stala páteří vilové čtvrti, do níž se začali stěhovat lépe situovaní obyvatelé Tišnova a příchozí zaměstnanci nově plánovaných úřadů a škol. Vedle elegantních vil, navržených ve stylu historismu, eklektismu a secese, v této části města brzy po založení Riegrovy třídy vyrostly i dvě školy a sokolovna. Ulice se stala nejlepší tišnovskou adresou a změnila město k nepoznání. Právě jejím prostřednictvím se do Tišnova dostal nový typ staveb, zejména zmiňované vily, které zde brzy zdomácněly. Pohodlné a prostorné stavby v zahradách byly pro tišnovské obyvatelky a obyvatele natolik zajímavé, že se ve městě jejich poněkud konzervativní styl udržel až hluboko do období první republiky. S architektonickými projekty na Riegrově ulici, k nimž se zanedlouho připojily také výstavné vily na ulici Brněnské, přišly do Tišnova i nové umělecké styly. 
 
Tišnovští stavební mistři a podnikatelé nebyli zpočátku schopni vyjít novým požadavkům vstříc. Jejich architektura vycházela z místních stavebních tradic, do kterých vkládali značně zastaralé prvky historismu. Takový styl ovšem vkusu převratné doby nevyhovoval. Dobře situovaní majitelé pozemků či zřizovatelé veřejných budov se proto začali obracet na architekty spojené s Brnem. V nedalekém městě a jeho nově budovaných částech, jako byly například vilové čtvrti v Černých Polích, Pisárkách či na úpatí Žlutého kopce a Kraví hory, totiž vznikaly domy podobné těm, po jakých toužili i oni sami. Byly jimi stavby označované v dobových listinách jako letohrádky nebo „cotagové vily“. Když je mohou mít měšťané v Brně, proč ne v Tišnově? Architektem vily Japp, dnes vily Franke, která zásadním způsobem ovlivnila další tišnovské stavby, se stal v Brně působící absolvent vídeňské akademie Adalbert Pasdirek-Coreno. A jeho osobou to všechno teprve začalo. Zanedlouho po něm byl do Tišnova opakovaně přizván brněnský architekt Vladimír Fischer, jehož následoval jeho kolega Karel Hugo Kepka, a společně zde projektovali veřejné budovy. 
 
Rychlý stavební rozvoj, úzce související s překotným společenským vývojem samotného města, přilákal do Tišnova na začátku 20. století nejméně dva architekty, kteří byli schopni projektovat podobně moderní stavby, jaké mělo Brno. Oba se zde usadili natrvalo. Secesní architektonické formy sem přenesl městský stavitel František Ondráček, vilové stavby s věžemi, portály, hrázděním a zimními zahradami, postupně stavěné kolem Riegrovy třídy a v dalších částech města, v Tišnově projektoval a stavěl Bedřich Komárek. Spolu s nimi ovládl tišnovskou architekturu v posledních letech trvání habsburské monarchie i schopný majitel stavební firmy Jan Hýkrda, vlastnící mimo jiné i podíl ve zdejší cihelně. Díky působení těchto mužů, nepokrytě podporovaných starostou Müllerem, se rozvoj Tišnova rozjel na plné obrátky.  
 
Ani to však nebylo všechno. František Müller chtěl zajít v uskutečňování svých představ ještě dál. Protože se v Tišnově nenacházely téměř žádné továrny a jeho okolí oplývalo krásnou přírodou, hodlal starosta proměnit město na oblíbené klimatické lázně, do kterých se měly každoročně stěhovat desítky hostů na letní byty. Zejména z tohoto důvodu nechal roku 1895 zřídit výbor pro „podporu návštěv cizinců“, jehož prostřednictvím ovlivňoval vznik chodníků, úpravu polních a lesních cest a výsadbu nových alejí. Podobnou činnost vyvíjel i zdejší okrašlovací spolek, jenž vysadil lipovou alej Na Hrádku a nechal zřídit vyhlídkové cesty na kopci Klucanina. V proměně zemědělské obce na lázeňské město však sehrálo největší roli jednání starosty Müllera s mladým lékařem Františkem Kuthanem, jež se týkalo výstavby moderního sanatoria, které mělo vstoupit do dějin jako jeden z prvních vodoléčebných ústavů u nás. Na přání a zjevný nátlak starosty Müllera věnovalo město lékaři pozemek, díky němuž sanatorium, následně vystavěné podle plánů zmiňovaného architekta Kepky, pohledově uzavřelo Riegrovu třídu. Pro ulici a vznikající vilovou čtvrť měla rozsáhlá budova ve stylu pozdního historismu, obklopená anglickým parkem, podobný význam jako stavba okresního úřadu na jejím druhém konci. Budova úřadu vznik nové tišnovské čtvrti nasměrovala a odstartovala, sanatorium představovalo jeden z jejích uměleckých vrcholů. 
 
Nejvýznamnější stavbou, která završila dlouholeté úsilí starosty Müllera, byla nová radnice, vystavěná na náměstí podle projektu Vladimíra Fischera. Budova ve značně konzervativním historizujícím stylu s prvky renesance a gotiky nahradila radnici starou a navzdory protestům části obyvatel se stala téměř okamžitě symbolem dlouhodobých proměn města. Sám starosta při slavnostním otevření pronesl, že stavbou radnice vstoupil Tišnov „v řadu oněch uvědomělých a pokročilých měst českých, které, že samosprávy sobě cení a váží, neprojevují pouze slovy, ale dokazují to také skutky, pořizujíce si důstojné stánky pro samosprávu tuto a důstojná je i tato nová budova naší radnice“. Otevřeně tak přiznal propojení svého úsilí s českým vlastenectvím, které v jeho případě přeneslo Tišnov do nové doby. Následující půlstoletí se zdejší architektura a urbanismus vyvíjely podle Müllerových představ. Jeho sen o moderním a krásném českém městě s lázeňskou atmosférou, do nějž na letní měsíce mířily desítky hostů, se na dlouhá léta splnil.

Objekty v tématickém bloku

Mascot