V roce 1956 bylo v okolí Dolní Rožínky nalezeno rozsáhlé ložisko uranu, který měl v časech studené války zcela zásadní strategický význam. Stát investoval do těžby velké prostředky, takže už během druhé poloviny padesátých let otevřely Jáchymovské doly národní podnik Rožná první dva doly a zahájily těžbu. S provozem dolů souvisel příchod velkého množství zaměstnanců, na které nebyla odlehlá krajina Českomoravské vrchoviny připravená. Dělníci bydleli na zámku v Dolní Rožínce, v pronajatých místnostech okolních obcí nebo na koupališti v Bystřici nad Pernštejnem, kde na sklonku padesátých let začalo vznikat první sídliště. Výhod spojených s příchodem obyvatel, na který přirozeně navazovala výstavba bytů a občanské vybavenosti, si velmi rychle povšimlo i vedení tišnovského národního výboru, které se od konce padesátých let snažilo získat status hlavního sídelního města rozvíjejícího se uranového průmyslu. Komunistické vedení města si od nových obyvatel slibovalo i změnu politické situace. Jeden z dokumentů zmiňoval, že sídliště bude obýváno dělníky a technickými kádry, což „bude k prospěchu k celkové masově-politické a organizační práci mezi občany.“ Dělníky, přicházející zejména ze západních Čech, mělo do Tišnova přilákat panelové sídliště, na jehož výstavbě se Tišnov hodlal významně podílet. V říjnu 1959 doporučil národní výbor vybudovat sídliště pod kopcem Klucanina, neboť se zde nacházely pouze nevyužité budovy zrušené cihelny a nebylo nutné přistoupit k bourání starší zástavby. Pro místo hovořil také příhodný terén a blízkost státní silnice, která umožňovala rychlou a pohodlnou přepravu dělníků. Nevýhodu spatřovala komise pouze v nedostatku vody, který se rozhodl na vlastní náklady vyřešit národní výbor v Tišnově investicí do výstavby vodovodu z Heroltic. Po dohodě investora a vedení města bylo v prosinci 1960 vydáno stavební povolení.
Ústřední správa uranového průmyslu zadala projekt sídliště brněnskému Stavoprojektu, jehož vedení jmenovalo vrchním projektantem Viktora Rudiše a zodpovědným projektantem Josefa Kalaše. Současně byla zadána studie nového územního plánu města, který měl vypracovat tým z krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic pod vedením brněnského architekta Arnošta Krejzy. Jasný politický úkol se projevil také v propagandě. Ještě před zahájením stavebních prací předal v srpnu 1961 zástupce politické správy z Brna první klíče od vzorové bytové jednotky novým šťastným majitelům.
Sídliště, jehož výstavba byla zahájena národním podnikem Pozemní stavby Brno na jaře 1962, mělo mít původně téměř 250 bytů. Po dokončení druhé etapy výstavby v roce 1977 zde vznikla moderní čtvrť se 672 bytovými jednotkami, ke které se připojilo dalších 200 bytů na sídlišti Humpolka, jež s Klucaninou bezprostředně souvisela. Obě etapy spolu architektonicky ani technologicky nesouvisely. Tým pod vedením architekta Rudiše, který současně pracoval na projektu slavného brněnského sídliště Lesná, vypracoval první projektovou dokumentaci včetně terénních a sadových úprav v okolí. Její základ tvořily nevelké čtyřpatrové obytné domy s plochými střechami a brizolitovou omítkou, sestavené do funkčních pásů řádkové zástavby. Bloky domů se svislými cihlovými konstrukcemi, typovými šaletovými nosníky, keramickými vložkami a typovými šaletovými stropy byly zasazeny do mírně stoupajícího terénu v pravidelných odstupech s rozsáhlými pásy zeleně. V roce 1965 byla v rámci páté pětiletky otevřena na sídlišti školka s jeslemi, ovšem na stavby dalších plánovaných objektů občanské vybavenosti chyběly peníze. Po roce 1968 probíhala výstavba takovým tempem, že se do nově vystavěných domů stěhovalo průměrně osmdesát rodin ročně a sídliště se stalo plnohodnotnou součástí města.
Celkové urbanistické řešení sídliště Pod Klucaninou narušila jeho druhá etapa, nazývaná v soudobých pramenech jako Klucanina II. Její úvodní projekt vypracoval pro Ústřední správu uranového průmyslu v roce 1965 tým národního podniku Stavoprojekt, tentokrát pod vedením architekta Františka Kopřivíka. Zodpovědným projektantem byl jmenován architekt Miloslav Kramoliš, který také navrhl budovy občanské vybavenosti. Druhou etapu zásadně ovlivnil přechod k panelové výstavbě a požadavky investora na vytvoření co největšího počtu bytových jednotek. Oproti dosavadnímu urbanismu, citlivě zasazenému do krajiny, se zde uplatnily velké domy se zvýšenou hustotou zástavby na úkor zeleně a volných ploch. Dominantou sídliště měly být osmipodlažní panelové domy typu T06 B s příčným nosným panelovým systémem, obsahující 292 bytů. Vedle typizovaného řešení exteriérů dostaly standardní řešení i interiéry s pevně daným bytovým jádrem, kuchyňskou linkou a spížní skříní. Vysoké panelové domy, vystavěné na svahu Klucaniny. tvoří dodnes nepřehlédnutelnou dominantu města. Značný počet obyvatel si vyžádal bezodkladnou výstavbu občanské vybavenosti, která neměla na rozdíl od domů placených částečně státem a bytovým družstvem jiné finance než prostředky z rozpočtu tišnovského národního výboru. Během realizace staveb docházelo ke značným zpožděním. V letech 1973—1974 byla na jižním okraji sídliště vystavěna restaurace, u níž byla zamýšlena také pošta a samoobsluha, masna a zelenina. Tyto provozy však dokončilo město až na sklonku sedmdesátých let a v místním tisku neváhalo provizorně postavené budovy náležitě oslavit. V roce 1976 město investovalo do stavby pečovatelského domu v blízkosti nemocnice. Během sedmdesátých let vzniklo na sídlišti také sportoviště, sauna, letní kino a později i budova kulturního střediska. Značné výdaje prakticky omezily jakékoli umělecké realizace ve veřejném prostoru, které zde zastupuje pouze socha matky s dítětem Ladislava Martiníka a Františka Kozubíka před vstupem do mateřské školy. Socha Mládí a mír před budovou společenského střediska byla vztyčena díky iniciativně místního Klubu přátel výtvarného umění.
Součástí etapy II. se po roce 1969 stalo také budování sídliště na Humpolce, kde měly najít nový domov zejména zaměstnanci československých státních drah a státní autobusové dopravy. Na rozdíl od prostoru Klucaniny muselo dojít na Humpolce a přilehlé ulici Cáhlovské k rozsáhlé asanaci původní zástavby, při níž vzal za své i mimořádně cenný barokní soubor hospodářského humpoleckého dvora. Protesty památkářů však tvůrci sídliště nebrali v potaz. Zástavbu na Humpolce tvořil blok cihlových domů, na který v roce 1970 navázala výstavba pěti šestipodlažních panelových domů. Sídliště dokončily Pozemní stavby Brno roku 1975. Jeho součástí byla také architektonicky zajímavá budova školky podle projektu architekta Miloslava Kramoliše, otevřená stejně jako nedaleká samoobsluha v roce 1973.
Sídliště Pod Klucaninou patřilo k nejmodernějším a nejlépe řešeným sídlištím v Jihomoravském kraji. Potřeba masivní výstavby, související s příchodem stovek nových obyvatel do města, z něj však postupem času vytvořila standardní sídliště odpovídající obvyklé situaci normalizačního Československa. Sídliště, zásadně proměněné po roce 1990 nástavbami, původními vestavbami a zateplením fasád, slouží svému účelu do současnosti, jakkoli se nijak architektonicky ani urbanisticky nerozvíjí.
✍️ Michal Konečný