Přestože většina domů na Riegrově ulici vznikla už před první světovou válkou, její zástavba pokračovala i během první republiky, kdy historické a eklektické architektonické formy cottage stylu nahradily projekty stavitele Josefa Vituly. V blízkosti plánovaného náměstí Tomáše Garrigua Masaryka vznikly na začátku třicátých let i dva jednoduché rodinné domy v zahradách, vystavěné ve stylu funkcionalismu. Jejich jednoduchá architektura s hladkými fasádami a rovnými střechami z okolní zástavby zcela vynikala. Dvojici formálně velmi podobných rodinných domů v zahradách si nechal v roce 1932 postavit velkoobchodník Antonín Zelinka, kterého poutaly s Tišnovskem rodinné vazby. Přestože jeho prosperující rodinná firma zabývající se prodejem smíšeného zboží sídlila v brněnském Králově Poli, jeho otec ji založil už na konci 19. století v Drásově, odkud pocházela také Zelinkova matka. Antonín Zelinka hodlal vystavět jeden dům jako letní byt, druhou vilu zamýšlel pronajímat. Projekt obou domů objednal u brněnského architekta a stavebního podnikatele Karla Bogra, jehož zaměstnanci začali v červenci 1932 se stavbou. Oba domy byly následně kolaudovány v březnu 1933. Bogrova firma, pracující ve stejné době také na stavbě tišnovské vily profesora Jana Kosíka, vzbudila zjevný zájem dalších tišnovských investorů. V roce dokončení Zelinkových vil si u ní objednal plány svého domu i profesor Alois Macků, který vlastnil pozemek na druhé straně Masarykova náměstí.
Vila s číslem 676, vystavěná na pravidelném půdorysu, je dispozičně velkorysejší. V přízemí obsahovala tři pokoje a kuchyni, v patře se nacházely dva pokoje, kuchyně, koupelna a rohová terasa do zahrady se vstupem z předsíně a z kuchyně. V roce 1983 se stali majiteli domu Marcela a Luděk Prokopovi, kteří nechali zazdít terasu a přeměnili ji na sušárnu prádla. Během přestavby, kdy dům získal brizolitovou omítku, došlo také k výměně oken a dostavbě verandy s balkonem. Sousední vila s číslem 677 měla v přízemí dva pokoje a kuchyni se sociálním zařízením, v patře se nacházel pokoj se sušárnou a terasou. V roce 1967 se vlastníky domu stali manželé Sítorovi, kteří během sedmdesátých let zřídili u domu bránu, přistavěli k němu verandu s balkonem a nakonec upravili i interiéry v přízemí. Vlivem přestaveb ve druhé polovině 20. století ztratily oba domy svou původní funkcionalistickou podobu a v současnosti jsou snadno zaměnitelné s architekturou soukromých domů období normalizace.
✍️ Tereza Kalábková, Petra Hlaváčková
