K největším zakázkám stavební firmy Josefa Vituly patřila na začátku třicátých let budova tišnovské městské spořitelny, vystavěná podle projektu brněnských architektů Bohuslava Fuchse a Jindřicha Kumpošta. Vitula díky ní přišel do kontaktu s moderně uvažujícími architekty a zejména skvělou funkcionalistickou architekturou, která díky spořitelně viditelně vstoupila do Tišnova. Moderní styl si našel cestu i k některým zdejším investorům, jejichž požadavkům přizpůsobil Vitula ve třicátých letech i svoje vlastní projekty. Namísto vil, vycházejících z tradic historismu a secese, začal navrhovat domy na jednoduchých půdorysech s hladkými fasádami, z nichž vyniká vila Marie Harákové, vystavěná v roce 1937. Manželka ředitele okresní nemocenské pojišťovny, vlastnící rozsáhlou parcelu na nároží ulic Na Rybníčku a Vrchlického, patřila mezi lépe situované obyvatele města a tomu také odpovídala její představa o bydlení. V březnu 1937 podala na městský úřad žádost o stavební povolení, ke kterému přiložila Vitulovy pozoruhodné plány patřící k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co tišnovský stavitel navrhl. Stavební práce provedené Vitulovou firmou probíhaly rychle, protože už v říjnu 1937 byla vila hotová. Následující měsíc vydal městský úřad povolení k obývání.
Stavitel navrhl vilu na velkém čtvercovém půdorysu, z jehož pravidelných linií vysunul ústřední rizalit na ose průčelí obráceného do ulice Na Rybníčku. Vystupující část obklopil z obou stran půlkruhovými přístavbami, čímž se přiblížil řešení některých soudobých obytných staveb v Brně. Jednoduše, ale přitom okázale působící architekturu s kamennou podezdívkou a funkcionalistickou fasádou doplnil Vitula v rizalitu dvěma pásovými okny. Dvěma patry boční fasády pak prochází rozměrné úzké okno, osvětlující vnitřní schodiště. Vilu završuje výrazně vyložená římsa, vyvolávající dojem stříšky, na níž spočívá valbová střecha.
Marie Haráková pověřila Vitulu, aby do vily umístil dva samostatné byty, určené jí samotné a její dceři Marii. Rozvržení místností ve zvýšeném přízemí a prvním patře je velmi podobné. Nízkým venkovním schodištěm se vcházelo do půlkruhové přístavby, v níž se nacházela veranda. Do rizalitu navrhl architekt obývací pokoj, ke kterému směrem do zahrady připojil jídelnu a ložnici. Středem domu vedla chodba, spojující obytné místnosti s kuchyní, spíží, koupelnou a toaletou. V prvním patře se nacházel stejný počet místností, které měly podle plánů pouze jinou funkci.
Vitulova vila, udivující současníky svými proporcemi i moderní architekturou, prokázala i skvělé konstrukční vlastnosti. Jako jeden z mála domů v okolí odolala bez větších následků tlakové vlně, kterou na sklonku dubna 1945 způsobila nedaleko shozená bomba. Zbytky střepin jsou na fasádě domu patrné do současnosti. Větší problémy zapříčinily události po únoru 1948. V letech vlády komunistů vlastnila vilu dcery Marie Harákové se svojí dcerou. Vedení městského národního výboru chtělo majitelkám dům přesahující obytnou plochou více než sto metrů čtverečních vyvlastnit a zřídit zde mateřskou školku. Přestože nikdo z rodiny nebyl členem komunistické strany, rodině byla nakonec vila ponechána s podmínkou, že první patro přenechá nájemníkům. Celý dům získali potomci Marie Harákové až po roce 1990. Vila s původními podlahami, topnými tělesy, zárubněmi, kachlovými kamny a částí vybavení se dochovala ve své původní podobě do současnosti. Dům představuje jedinečný doklad tišnovské architekty období první republiky a mimořádný příklad zdejšího funkcionalismu. Velkoryse pojatá vila je zároveň jednou z nejzajímavějších realizací Josefa Vituly.
✍️ Antonie Svatošová, Michal Konečný
