Drbalova ulice, pojmenovaná po zakladateli tišnovského Sokola Josefu Drbalovi, byla původně starou polní cestou s alejí, která vedla k silnici do Lomnice. V 19. století se podél její východní strany táhla obecní louka a dolní část cesty obklopovaly zemědělské pozemky. Při rozšiřování města byla v dolní části ulice slavnostně otevřena sokolovna, nad kterou zanedlouho vznikly ulice plánované vilové čtvrti. Samotná Drbalova ulice však zůstala téměř bez zástavby až do začátku druhé světové války. Výjimkou byla její horní část, kde si v roce 1923 zakoupil pozemek obchodník Robert Mňačko. Nákup možná zamýšlel jako investici, neboť jeho parcela sousedila se zahradou městského inženýra Čeňka Vondráše a přiléhala k ní také parcela stavitele Josefa Vituly, jenž si na ní vystavěl svoji výstavnou rodinnou vilu. Vondráš i Vitula v té době zásadně ovlivňovali stavební rozvoj města a dalo se předpokládat, že konec Drbalovy ulice bude jednou stejně důležitý jako Riegrova třída, dnešní ulice Svatopluka Čecha či ulice Brněnská.
Robert Mňačko pocházel ze Ždánic a byl spolumajitelem firmy F. Mňacko & spol., založené roku 1912 v Koryčanech. Podnik se zabýval výrobou nábytku a zpracováním dřeva. Robert Mňačko společně se svým starším bratrem Josefem však nezvládli poválečnou krizi a zděděný podnik, který zřejmě nemohl konkurovat nedaleké koryčanské továrně Thonetů, po desetiletém provozu uzavřeli a přestěhovali se do Tišnova. Tato volba nebyla náhodná, v Tišnově se totiž narodila jejich matka a měli zde řadu příbuzných. Robert Mňačko, podobně jako další tišnovští majitelé vil, oslovil v roce 1925 souseda Josefa Vitulu, jehož dům se tehdy pomalu chýlil k dokončení.
Vitula pro Roberta Mňačka vyprojektoval návrh dvoupodlažní vily, stojící uprostřed zahrady, který se podobal jeho vlastnímu domu. Obě stavby mají jednoduché fasády s kamennými podezdívkami, arkýři, trojdílnými okny a lodžiemi, jejichž klenbu podpírá pilíř v nároží. Z průčelí obou vil vystupují rizality s trojúhelníkovými štíty, na něž dosedá valbová střecha. V případě vily Roberta Mňačka se Vitula vyhnul dekorativně působícím prvkům a ponechal vilu v jednoduchých architektonických formách, jaké nadále používal i ve svých dalších projektech. Zásadní rozdíl mezi oběma domy představovalo řešení průčelí. Rizalit Mňačkovy vily rozčlenil do dvou samostatných částí. Na arkýř v přízemí navazuje mohutná hranolová přístavba prvního patra. Do nároží fasády vložil Vitula dvě lodžie. Jedna je sklenutá nad hlavním vchodem, druhá sloužila jako odpočinkové místo s výhledem do zahrady.
Místnosti v domě rozdělovala chodba, procházející středem domu. Do ulice se nacházely obytné místnosti, směrem do zahrady navrhl architekt kuchyni, jídelnu a koupelnu. K pravidelnému půdorysu byla přistavěna chodba se schodištěm do zahrady a spíž přiléhající ke kuchyni. Za zahradní lodžií bylo vloženo schodiště do prvního patra, kde se nacházely další dva pokoje. V roce 1946 navrhl Vitula pro dům také plot s obvyklou kamennou podezdívkou. Přestože byla vila Roberta Mňačka několikrát stavebně upravována a během přestaveb zanikly její některé prvky, zůstává dodnes dobrým příkladem Vitulova architektonického stylu z poloviny dvacátých let, v němž navrhl podstatnou část svých vil.
✍️ Ladislava Kalábková, Lenka Kalábová