U vzniku Spolkového domu katolické vzdělávací jednoty, jinak také Katolického dom či Kaťáku, stály katolické spolky, působící v Tišnově už od poloviny 19. století. Nejvýznamnější z nich byl Spolek katolických tovaryšů, který na začátku roku 1898 zakoupil dům rodiny Ptačovských na Brněnské ulici. Obytný přízemní dům se zahradou byl na přelomu 19. a 20. století několikrát přestavován, mimo jiné tišnovskými staviteli Františkem Ondráčkem a Josefem Vykouřilem, kteří v něm postupem času vybudovali malý a velký sál s jevištěm, výčep, byt pro domovníka a oblíbenou kuželnu v zahradě. Členové spolku, přejmenovaného na Katolickou vzdělávací jednotu pod ochranou svatého Josefa, vytvořili ze svého sídla důležité společenské centrum města, kde byl roku 1908 založen i místní tělocvičný odbor jednoty Orel.
Dům neztratil nic na významu ani během období první republiky, kdy se do čela spolku postavil vzdělaný kněz a profesor na tišnovském gymnáziu Josef Handlíř-Mouřinovský. Nový předseda si velmi dobře uvědomoval, že starý dům už svým účelům nevyhovuje, a proto roku 1927 založil stavební fond na vybudování sídla nového. Pro získání prostředků neváhal ve starém domě zřídit Lidové kino, kam každý den mířily desítky obyvatelek a obyvatelů města. Kino mělo na tomto místě zůstat až do naší přítomnosti. Na podporu zamýšleného nového spolkového domu nechal Hadlíř-Mouřinovský vypracovat plány s rozpočtem, které představoval veřejnosti. Předpokládaná podoba domu vyšla i na pohlednici. Projekt vytvořil brněnský architekt Vladimír Richter, považovaný za dvorního architekta moravských jednot Orel. Veškeré snaze navzdory však peníze na stavbu chyběly ještě v roce 1937, kdy starému domu hrozilo zavření z důvodu špatného stavebního stavu. Představenstvo spolku se rozhodlo v kritickém okamžiku jednat a přes finanční obtíže se pustilo do novostavby. O těžké situaci nejlépe svědčí skutečnost, že každý člen Katolické vzdělávací jednoty musel na stavbu přispět penězi nebo prací. V březnu 1938 se začalo s bouráním staré budovy. O měsíc později zažádal spolek o povolení stavby, k níž přizval firmu brněnského stavebního podnikatele Františka Pissingera. Díky obrovskému nasazení tišnovských katoliček a katolíků byl velký stavební projekt dokončen na Štědrý den roku 1938.
Patrová stavba s železobetonovou konstrukcí v sobě obsahuje prvky tradiční i funkcionalistické architektury. Budova je vystavěna na členitém půdorysu, který ovlivnila svažitá parcela původního Katolického domu a jeho zahrady. Její střed tvoří vestibul a rozsáhlý sál s jevištěm, prostupující oběma patry. Se sálem sousedí hranolová přístavba, v jejímž přízemí se nachází další sál, nad nímž jsou postavena dvě obytná patra. Hlavní průčelí do Brněnské ulice sestává ze tří křídel. Na hranolovou část, sousedící s vedlejším domem, v jejímž přízemí se původně nacházel obchod, navazuje příčný trakt s hlavním vchodem, přístupným několika širokými schody. Třetí křídlo vysunuté do ulice mohutným zaobleným rizalitem člení trojice pilířů, prostupující oběma podlažími. Podle plánů měla na prostředním pilíři spočívat socha orla. Toto křídlo tvoří podstatnou část fasády do ulice Mlýnská. Její architekturu měla zdůrazňovat vysutá přístavba malého sálu, na jehož střeše plánoval architekt Richter velkou terasu. Původní záměr však nakonec proveden nebyl. Sál zůstal výrazně menší, neboť do jeho hmoty byl vložen převýšený portikus, nesený čtyřmi sloupy. Na jeho ose se nacházelo schodiště se vstupem do velkého a malého sálu. Po jeho stranách vložili tvůrci dveře vedoucí do společenských prostor v suterénu a dveře vedoucí na schodiště obytné části.
Po otevření domu se v přízemí a suterénu nacházely prostory určené veřejnosti – restaurace v zaoblené části, vestibul, sál s jevištěm, orchestřištěm a dvěma šatnami, malý sál a další společenské místnosti v suterénu. V prvním patře vznikl byt, nad restaurací navrhl architekt zasedací síň spolku a vedle ní sekretariát. S nimi sousedily prostory záložny, promítací kabina a další zázemí sálu.
Novostavba, sloužící zejména jako kino, divadlo a sídlo nejméně šesti spolků, zůstala v majetku spolku do roku 1951, kdy byl na příkaz komunistů zakázán. Nemovitost přešla pod názvem Okresní dům osvěty do správy Katolické charity. Ta jej oficiálně vlastnila až do roku 1959, ale do dalšího vývoje stavby začal zasahovat stát a místní národní výbor. V roce 1957 rozhodl Krajský filmový podnik v Brně přestavět zdejší staré kino na cinémascop se širokoúhlou projekcí. Moderní kino, patřící k prvním svého druhu v republice, bylo stavebně upraveno podle projektu architekta Zdeňka Michálka a otevřeno veřejnosti 11. prosince 1953 italským filmem Otcové a synové. Architekt Michálek se ujal i dalších stavebních zásahů v budově. Týkaly se zejména proměny interiérů v prvním patře. Sídlo spolku a lidové strany se roku 1963 proměnilo na čítárnu a studovnu místní lidové knihovny. Stavebními úpravami prošla i část domu sousedící se zahradou. Vznikl v ní byt domovníka, klubovna, kuchyně, šatna, nově upravený taneční sál, hudební zkušebna a sociální zařízení. Toto rozvržení interiérů přetrvalo s různými drobnějšími změnami do současnosti. V době pozdní normalizace se v budově nacházel kromě kina a knihovny také odbor organizačních a vnitřních věcí městského národního výboru. Jeden z nejvýznamnějších domů ve městě, který prošel stavebními úpravami v nedávné minulosti, je v současnosti v majetku města. Sídlí v něm Městské kulturní středisko a jeho prostory se využívají ke kulturním akcím.
✍️ Michal Konečný
