Inženýr Vladimír Povondra, působící jako důstojník na vojenském pracovním oddělení ve Vídni, se do Tišnova přestěhoval za svou manželkou Boženou Válkovou už v roce 1917. Po vzniku republiky odešel na čas do Prahy, ale po svém převelení k zemskému velitelství československé armády v Brně, kde vykonával funkci důstojníka vojenského stavebního ředitelství, se opět vrátil do Tišnova. Svoji vlastní vilu se zde rozhodl postavit až na sklonku třicátých let, kdy zakoupil rozsáhlou parcelu na svahu Květnice vedle vily Viktora Holuba. Povondra využil svých kontaktů a pro projekt oslovil svého kolegu štábního nadporučíka stavební služby při zemském velitelství v Brně Karla Řezanku. Jinak neznámý architekt, jehož projekt vycházel ze soudobých brněnských staveb, navrhl v červenci 1938 pro Vladimíra Povondru funkcionalistickou vilu, která měla v tehdejším Tišnově jen málo srovnání. Manželé předložili žádost ke stavebnímu povolení o měsíc později. Přestože nakonec bylo jejich žádosti vyhověno, městská rada připomněla námitky památkového ústavu stavět přímo na kopci Květnice a také skutečnost, že k parcele, prodané velkostatkem kláštera Porta Coeli, nevede žádná komunikace. Krátce poté se začalo se stavbou. Navzdory poněkud nepřístupnému místu probíhaly práce, provedené firmou stavitele Ludvíka Zavřela, velmi rychle, takže už v červenci 1939 vydala tišnovská radnice povolení k obývání.
Karel Řezanka, který následně dozoroval přístavbu tišnovského gymnázia, navrhl vilu v jednoduchých architektonických formách s přehledně, až symetricky rozvrženými interiéry. Třípodlažní dům s pravidelným obdélníkovým půdorysem spočívá na mohutném kamenném soklu, který sahá do výšky prvního patra. Do soklu jsou zasazena okna přízemního bytu, zřízeného pro Povondrovu tchyni Růženu Válkovou, a menší okna do technických prostor vily. Na ose stavby je do soklu zapuštěn hlavní vchod, nad kterým je vysunut rozsáhlý hranolový arkýř s pásovým oknem. Po jeho stranách se nacházejí rozměrná velká okna, rámovaná dolní a horní vyloženou římsou. Budovu završuje valbová střecha, ze které na středu budovy vyrůstá další patro v podobě hranolu se dvěma okny a dveřmi, vedoucími na balkon na arkýři.
Hladké fasády a jednoduché tvary velkého domu velmi dobře odpovídají interiérům. Středem celé stavby prochází hala s trojkřídlým železobetonovým schodištěm, opatřeným zábradlím z ohýbaných trubek a modřínovým obkladem. Z haly je možné vejít do všech místností domu, z nichž vynikají především velké pokoje v prvním patře s železobetonovými stropy. Vladimír Povondra nechal do největší z nich, nacházející se v arkýři, umístit jídelnu a po jejích stranách vlastní pokoj a pokoj obývací. V prvním patře se vedle nich nacházela ještě kuchyně, pokoj pro hosty, místnost pro služku a koupelna s toaletou. Ve druhém patře obývala rodina dva pokoje s toaletou.
Vila Vladimíra Povondry, která je stále v majetku jeho rodiny, patří k nejzajímavějším stavbám meziválečného období ve městě. Je pozoruhodná svou velikostí, odpovídající sociálnímu statutu svého majitele, i kvalitou architektury, vynikající z obvyklé tišnovské stavební produkce meziválečného období. V přeneseném smyslu slova má podobný význam, jako měla vila Rudolfa Jappa pro tišnovskou architekturu před první světovou válkou. Avšak zatímco vila Japp zde příběh historizující a secesní architektury zahájila, vila Vladimíra Povondry byla dostavěna v prvních měsících nacistické okupace, kdy se kapitola funkcionalistické architektury uzavírala.
✍️ Michal Konečný
