Přestože první sokolové působili v Tišnově už roku 1870, za rok skutečného založení zdejší tělovýchovné jednoty Sokol je považován až rok 1892. Stejně jako na jiných místech rozvíjeli tišnovští sokolové vedle cvičení i rozsáhlou kulturní, vzdělávací a osvětovou činnost, ke které nutně potřebovali odpovídající prostory. Cvičení probíhalo v tělocvičně školní budovy, divadla se hrála v panském domě a sokolské schůze probíhaly zejména po tišnovských restauracích. Kvůli rostoucímu počtu sokolek a sokolů byla stavba sokolovny v Tišnově nezbytná už před rokem 1895, kdy členové tělovýchovné jednoty založili na její vznik stavební fond. Vedení zdejšího sokola hodlalo už v této době vystavět sokolovnu v blízkosti dnešní Riegrovy ulice, neboť počítalo, že se zde bude už za několik let „vypínat krásná čtvrť Tišnova“. S umístěním budovy počítal i regulační plán stavebního mistra Jana Hýkrdy, na jehož základě začal sokol jednat s radnicí o přidělení pozemků. Jednání s příznivě nakloněným městem bylo úspěšné, takže už v květnu 1897 předložil zdejší stavební mistr Tomáš Klika plány k výstavbě nejstarší sokolovny. Díky podpoře města a nadšení sokolů postupovala stavba poměrně rychle, takže už v srpnu 1898 proběhla její slavnostní kolaudace. Budova na obdélném půdorysu s nárožními rizality, vystavěná po vzoru brněnského Městského dvora architekta Franze Fröhlicha, obsahovala tělocvičnu, šatny a koupelny. Stála podél dnešní Drbalovy ulice, a přestože má výrazně upravenou fasádu, je součástí sokolovny do současnosti.
Stavbou tělocvičny však touhy tišnovských sokolek a sokolů neskončily. V plánu měli výrazné rozšíření letního sportoviště. Jejich následná žádost o poskytnutí dalších pozemků v okolí však narazila na nové záměry města. Po schválení výstavby sanatoria se okolní pole stala lukrativními parcelami, takže radnice už žádné pozemky bezplatně darovat nehodlala. Sokolové naopak část svých majetků prodali stavebnímu podnikateli Františku Brožovi, který na nich začal stavět výstavné vily.
Záměry rozšířit budovu sokolovny o další prostory, zejména pak o velký sál, ožily znovu po roce 1918, kdy vzrostl počet členek a členů tělovýchovné jednoty a s nimi i potřeba vzniku odpovídajícího kulturního centra. Vedení sokola si proto v souladu s tehdejšími zvyklostmi objednalo roku 1921 plány u svého „dvorního architekta“ Františka Krásného, který za svůj život vyhotovil více než sto padesát sokoloven na území Čech, Moravy a Slovenska. Architekt využil stávajících pozemků a novou budovu vystavěl podél ulice Riegrovy. Obě budovy, stará i nová, se tak stýkaly na nároží Riegrovy a Drbalovy ulice, kam Krásný umístil hlavní vchod. Krásný vyšel z historismu. Podstatnou část svých staveb vystavěl ve stylu neorenesance, ale postupně se jako žák Otto Wagnera propracoval k secesi. Na začátku dvacátých let navrhoval stavby v souladu se zásadami národního stylu ve strohých, až neoklasicistně působících formách bez dekorací, ve kterých hrály důležitou roli zejména jednoduchost, monumentalita a soulad stavebních hmot.
Z těchto zásad vzešel i Krásného tišnovský projekt navržený v podobě podélné stavby s rozsáhlým příčným traktem, do něhož umístil jeviště s provazištěm. Velký sál, obklopený přízemním přístavbou, na jejímž vrcholu navrhl širokou vyhlídkovou terasu, vytváří spolu s příčným traktem a systémem osvětlení dojem, že se František Krásný při promýšlení svého návrhu nechal inspirovat románskými bazilikami. Důstojnému vzhledu architektury přizpůsobil i některé detaily, například půlkruhově zakončenou sedlovou střechu nad hranolovou vstupní fasádou, zdvojenou arkádu do dvorany, půlkruhově zakončená okna v přízemí, zřejmě napodobující okna staré tělocvičny, či tři štíhlé okenní pásy s kruhovými okny na příčném traktu.
Z neoklasicismu vycházely i interiéry sokolovny. Za vstupní zdvojenou arkádou navrhl rozsáhlou dvoranu s mohutnými vloženými pilíři řazenými do oblouku. Z ní se dalo vstoupit do sálu, na schodiště vedoucí ke galeriím v prvním patře i do stavebně upravené tělocvičny, ve které zůstalo do současnosti pouze několik neorenesančních pilastrů na zdech. Velký sál s velkým jevištěm proti vstupu má po obou stranách arkády na hranolových pilířích, jež nesou zmiňovanou galerii, obepínající celý sál v úrovni prvního patra. Zatímco na straně směrem k Riegrově ulici je za arkádou jen úzký oddělený pruh, na druhé straně se rozkládá oddělený sál, který se nachází i za galerií v prvním patře. Podle soudobých zpráv se přístavba skládala z dvorany, předsálí, jeviště, loutkového sálu, galerie, komory pro kino a suterénu, kde se dala zřídit kuchyně.
Rozsáhlý projekt se několik let potýkal s finančními problémy. I po získání peněz a položení základního kamene v roce 1925 však bylo nutné zapojit všechny členy sokola, kteří měli povinnost zaplatit příspěvek nebo odpracovat na stavbě šedesát hodin. Sokolovnu budovala firma tišnovského stavebního podnikatele Rudolfa Svobody, jenž slíbil bezplatný dohled. Ceny materiálu a práce snížili i další místní dodavatelé. Celá stavba byla s úpravami stávající budovy, zřízením ústředního topení, sprchami, přivedeným vodovodem a osvětlením, dodaným firmou bratří Jelínků z Brna, odhadnuta na tři miliony korun. Novinové zprávy udivovala zejména terasa využívaná také jako sluneční lázně a možnost ubytování více než stovky osob v podstřeší. Historici umění si všímali skutečnosti, že oponu do sálu vytvořil malíř Cyril Mandel podle návrhu Joži Uprky s námětem „Slovácké hody“. Nová sokolovna byla slavnostně otevřena 1. srpna 1926 a téměř okamžitě se stala hlavním společenským centrem města. Po požáru, který roku 1929 způsobil blesk, však téměř celý sál vyhořel. O rok později ale sokolky a sokolové budovu opět zprovoznili a její návštěvníci v ní mohli navštívit i kino Sokol.
Během druhé světové války byla činnost Sokola zastavena a budova sloužila jako sklad a továrna na opravu vojenského materiálu firmy Diana Werk. Tragické válečné události, zejména pak oběti nacismu z řad tišnovských sokolek a sokolů, připomíná pamětní deska sochaře Jana Habarta, umístěná roku 1955 na nároží budovy. V roce 1946 zřídili sokolové atletické hřiště a začátkem padesátých let došlo k rozsáhlejším úpravám interiérů. Tím však činnost tišnovského Sokola, zrušeného komunisty roku 1952, na dlouhá léta skončila. Budovy dále využívali členové a členky sportovní tělovýchovné jednoty Baník a pro své kulturní a společenské akce si sál půjčovalo město. Sokolovna kvůli nezájmu postupně chátrala natolik, že se o jejím stavu hovořilo na začátku sedmdesátých let jako o „kritické situaci“.
Od roku 1974 procházela sokolovna generální opravou, jejíž součástí měla být i výstavba nové sportovní haly, napojené na stávající budovy. Akci „Tělocvična“ zařadili místní komunisté i do volebního programu národní fronty, což dokládá, že neutěšený stav budov představoval závažné společenské téma. Projekt sportovní haly vypracoval v dubnu 1978 ateliér národního podniku Českého svazu bytových družstev pod vedením architektů Jana Krumla a Petra Kučery. Architekti použili na hale ocelový unifikovaný skelet, nejčastěji využívaný při realizaci zemědělských staveb, který upravili pro účely sportovní haly. Zajímavý architektonický prvek představuje pás kopilitových skleněných tvárnic v horní části obvodových zdí, jenž do haly přivádí světlo. Součástí tělocvičny je i hlediště pro dvě stě sedících diváků a šatny. Spolu s několika národními podniky a dalšími dodavateli pracovali na hale v akci Z také občanky a občané Tišnova, jejichž prací se podařilo snížit náklady o téměř milion korun. Slavnostní otevření stavby bylo orgány komunistické strany stanoveno na svátek Vítězného února 1982. Při této příležitosti byl podle projektu Františka Roháčka vytvořen nový vstup, který nahradil dvě elegantní arkády navržené Františkem Krásným. V této souvislosti nechalo vedení národního výboru vyměnit i původní neorenesanční okna staré tělocvičny. V roce 1985 pak byla dokončena stavba spojovacího traktu mezi novou halou a sokolovnou, do něhož se nastěhovala restaurace. Investice do sportovní haly a dalších prostor sokolovny patřily ve své době k největším v Jihomoravském kraji. Sokolovna prošla od té doby ještě několika stavebními úpravami, jež ovšem nesetřely její podobu z období první republiky a normalizace, a patří k nejdůležitějším stavbám Tišnova do současnosti.
✍️ Anna Žůrková, Michal Konečný