Klíčovou událostí pro rozvoj Tišnova bylo na konci 19. století rozhodnutí doktora Františka Kuthana zřídit ve městě moderní sanatorium. Kuthan, který měl zkušenosti ředitele lázní v tyrolském Gries Bozenu, se v roce 1898 údajně zajímal o pozemky pro výstavbu sanatoria v nedaleké Lomnici a Předklášteří, což podnítilo akci tišnovského starosty Františka Müllera. Ten toužil proměnit Tišnov na elegantní lázeňské město, jehož význam by věhlasné sanatorium výrazně pozdvihlo. Současně si také uvědomoval, že vznik léčebného ústavu bude mít vliv také na urbanismus a architekturu města. Zatlačil proto na členy zastupitelstva a donutil je schválit usnesení, na základě kterého byly doktorovi poskytnuty zdarma městské pozemky pod kopcem Klucanina. Tímto rozhodnutím zajistil starosta mimo jiné stávající podobu Riegrovy třídy, založené jen nedlouho předtím. Aniž by to starosta tušil, umístění sanatoria zároveň předznamenalo vznik budoucího zahradního města. Navržením budovy pověřil František Kuthan mladého brněnského architekta Karla Huga Kepku, jehož plány následně provedla firma brněnského stavitele Antonína Tebicha. Výstavba vodoléčebného ústavu zajistila plzeňskému rodáku Kepkovi nové zakázky a zároveň upevnila jeho pozici na brněnské technické univerzitě.Kepka na požadavek Kuthana vytvořil patrový objekt se třemi trakty do tvaru nepravidelného písmene U. Přízemí jižního křídla obsahovalo místnosti pro vodoléčbu, elektroléčbu a ordinace, v západním křídle s hlavním vchodem se nacházely administrativní a provozní prostory. V severním křídle se scházeli pacienti v jídelně a společenské místnosti. Do pater umístil Kepka pokoje klientů a klientek a sociální zařízení. Architektův eklektický styl kombinuje prvky historismu a secese. Z architektury 19. století vychází kamenný sokl léčebného křídla opatřený cimbuřím, vysoká valbová střecha, výrazná polygonální věž s hrázděným zdivem zakončená helmicí nebo zdobné okenní šambrány. Secesní inspiraci pak naznačují velká půlkruhová okna přízemí léčebné části, velkorysý vchod s kamenným portálem a rastr podélných oken s půlkruhovými balkony. Stavba lázeňského zařízení začala v roce 1898 a o necelý rok později zažádal František Kuthan o kolaudaci. V roce 1900 pak sanatorium vysvětil brněnský biskup František Bauer, jehož rodina vlastnila vilu v nedalekém Předklášteří. Místo se stalo brzy jedním z nejvýznamnějších společenských center města, do kterého se sjížděli pacienti a pacientky z celé monarchie. Postupem času proto bylo nutné přistoupit k několika stavebním úpravám. V roce 1907 vznikly poblíž hlavní budovy vzdušné lázně, skryté za dřevěnou ohradou, o šest let později nechal Kuthan k sanatoriu přistavět verandu a nedlouho poté vyrostla v areálu i budova kravína. Okázale pojatou stavbu pro pacientky a pacienty z vyšších společenských vrstev obklopoval ze všech stran rozsáhlý anglický park s jezírkem, skalkami a sítí cest, jehož součástí byla od roku 1903 také neogotická kaple se stupňovitým štítem, vystavěná podle projektu tišnovského stavitele Jana Hýkrdy. Rozvoj prosperujícího sanatoria specializovaného na vodoléčbu a léčbu nervových chorob se nezastavil ani v nové republice. Nejvýraznější stavbou z této doby je moderně působící funkcionalistický třípodlažní pavilon, vystavěný firmou Josefa Vituly podle plánů brněnského architekta Miroslava Kopřivy. Jedna z prvních funkcionalistických architektur v Tišnově z let 1929–1930 navazuje na Kepkovu historizující budovu a dotváří celý komplex do půdorysu písmene U. V přízemí pavilonu s hladkými fasádami a velkými okny byla umístěna jídelna s kuchyní, v patrech se nacházely prostorné a světlé pokoje s lodžiemi a balkony, celou budovu pak završovala rozsáhlá střešní terasa. Velkou investicí však stavební úpravy sanatoria neskončily. Roku 1933 vystavěla firma tišnovského stavitele Josefa Vituly v areálu další hospodářské budovy a tři roky poté se úpravy dotkly i staré budovy. V pietně historizujících architektonických formách byla k léčebnému křídlu přistavěna lehárna, kterou navrhl významný architekt brněnského funkcionalismu Oskar Poříska. V období druhé světové války se přístavbou jídelny a úpravou podkrovního patra podílel na architektuře sanatoria i další brněnský architekt Stanislav Kučera. V Kuthanově sanatoriu se léčilo pomocí Kneippových koupelí, pobytu na slunci a čerstvém vzduchu, dalšími metodami byly procházky v orosené trávě naboso, vodoléčba, elektroléčba, cvičení nebo práce ve „vzduchových a slunečních lázních“. Po únoru 1948 byl znárodněný soubor objektů přeměněn na lázeňský ústav Ústřední národní pojišťovny, v padesátých letech sídlila v sanatoriu zotavovna ROH a od roku 1957 je celý komplex nemocnicí. S jejím provozem souvisela i další přestavba v roce 1968, kdy bylo v nemocnici otevřeno interní a nervové oddělení s více než sto lůžky.V souvislosti se změnami původního účelu docházelo k řadě stavebních zásahů do exteriéru i interiéru, které ovlivnily zejména původní funkcionalistickou podobu objektu architekta Miloslava Kopřivy.
Sanatorium Františka Kuthana patří díky své pozoruhodné architektuře k nejvýznamnějším stavbám v Tišnově. Důležité je díky architektuře, dokonale vyjadřující možnosti a směřování města před první světovou válkou, ale svůj význam má také z urbanistického hlediska. Díky Kepkově architektuře se nedílnou součástí mnoha tišnovských vil vystavěných kolem roku 1900 stala věž a návrh eklekticky pojaté budovy ovlivnil i jejich dekorativně pojaté fasády. Pozice stavby pod kopcem Klucanina pak zásadně zasáhla do rozvoje města v první polovině 20. století.
✍️ Monika Žilková, Stanislava Šimková, Petra Hlaváčková
