Na přelomu 19. a 20. století působilo v Tišnově několik podnikatelů, kteří se podíleli na nebývalém stavebním rozvoji města a uplatnili se na četných zakázkách přicházejících z širokého regionu. Tehdy se mezi tišnovskými staviteli a zednickými mistry prosadila také firma Tomáše Kliky, jejíž činnost dokládá řada dochovaných plánů, pro které jsou charakteristické neorenesanční architektonické prvky. Stavební mistr Tomáš Klika zhotovil v roce 1897 první tišnovskou sokolovnu a podle jeho plánů vznikla i řada budov na dnešní Janáčkově ulici, vedoucí od nádraží do centra města. Po necitlivých rekonstrukcích v sedmdesátých letech 20. století však z vil a nájemních domů zůstala v původní podobě jen vila Ludmila. Jednu z ukázek projekční činnosti Tomáše Kliky, který ještě na sklonku 19. století pracoval v historizujících architektonických formách, představuje nájemní dům stojící vedle Panského domu na bývalém Dolním rynku, dnešním Komenského náměstí.
Investorem stavby byl tišnovský měšťan a majetný obchodník Čeněk Kocián, který od roku 1860 provozoval na Horním náměstí rodinný obchod s metrovým textilem, galanterií, prádlem, koberci a potřebami pro krejčí a čalouníky. Na Dolním náměstí zakoupil Kocián starý měšťanský dům na konci roku 1896 a v únoru roku následujícího požádal o stavební povolení patrového nájemního domu podle plánů Tomáše Kliky. Starší dům byl v této souvislosti zbourán. V novostavbě, schválené stavební komisí k obývání v říjnu roku 1897, se nacházelo pět samostatných bytů, přízemí sloužilo pro obchodní účely. Dlouhé průčelí o deseti okenních osách symetricky rozděluje ústřední rizalit. Fasádu horizontálně člení kordonové římsy, okna v prvním patře jsou opatřena jednoduchými profilovanými šambránami s přímou nadokenní římsou, okna v rizalitu jsou zdůrazněna trojúhelným štítem. V přízemí se uplatnila pásová bosáž, motiv armování se opakuje na nárožích. Velmi úsporný architektonický dekor vycházející z neorenesančního tvarosloví tvoří konzoly korunní římsy a štítů v rizalitu. V ústřední ose stavby byl situován hlavní vstup, na nějž navazovala chodba příčně procházející hlavním traktem domu, v jehož zadní části bylo schodiště do patra.
Sčítání obyvatel z roku 1910 dokládá, že byty v tomto domě vlastnili lépe situovaní obyvatelé Tišnova, kteří se do města postupně stěhovali od konce 19. století. Jeden z pěti bytů užívala ovdovělá Amálie Kociánová, majitelka domu a rodinného obchodu s módním textilem, v jehož provozu se zaučoval ještě jako student obchodní školy syn Jaroslav. Další z bytů vlastnil hodinář Ludvík Sequens, jehož obchod v přízemí nabízel hodiny a šperky, dále pak zaměstnanci tišnovských úřadů jako soudce okresního úřadu Karel Urban, městský lékař Jaroslav Jirčík, který býval zván ke stavebním komisím, a asistent berního úřadu Eduard Pecník. O domácnosti se obvykle starala služka.
V období první republiky žilo ve čtyřech bytech domu třináct obyvatel, včetně jednaosmdesátileté Amálie Kociánové. K novým nájemníkům patřil holič, původem Antonín Viktorin, který vedl holičský salon v přízemí domu. Pro Viktorinův holičský podnik upravil roku 1926 místnosti zednický mistr Alois Jedon, který navrhl a vystavěl také novou výkladní skříň. O dva roky později byla v domě zřízena prodejna obuvi zlínské firmy Baťa, jejíž místnosti a velké výklady s prosklenými dveřmi navrhl tišnovský stavební podnikatel Josef Vitula. Vitulův obchod byl následně přestavěn v roce 1941, kdy byla modernizována opravna obuvi a nově zřízena pedikúra. Podoba dnešního obchodního parteru vznikla při rekonstrukci domu v roce 1986 podle projektu architektky Hany Šemberové, jejímž investorem se stal socialistický podnik Zelenina Brno. Konzervativně působící nájemní dům s obchody, který si udržel svůj vzhled z konce 19. století, dokládá podobu tišnovské architektury mimo vznikající vilovou čtvrť, kde byly ve stejné době realizovány stavební projekty odpovídající soudobému vkusu.
✍️ Viktorie Molčanová, Lenka Kalábová
