První zmínka o tišnovské radnici, vybudované na nově založeném náměstí, pochází z roku 1558, kdy zažívalo městečko, ovládané několika bohatými měšťanskými rodinami, značný hospodářský rozmach. Ke kamenné radnici byla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 16. století přistavěna hranolová věž s arkádovou lodžií v patře, díky níž se stala budova nepřehlédnutelným symbolem obecní samosprávy a nejdůležitější světskou architekturou ve městě. Radnici věnovala pozornost řada primátorů a městských rad, takže během 17. a 18. století několikrát změnila svoji podobu. Poslední velké stavební úpravy, při nichž získala stavba nové střechy a fasádu, byly dokončeny pod vedením místního stavebního mistra Jana Schramause v roce 1771. V této podobě přetrvala tišnovská radnice až do konce 19. století, kdy v ní kromě starosty, rady a městských úřadů sídlily i další veřejné instituce, související se společenským rozvojem města. Stísněné a tmavé prostory bez reprezentačního sálu čelily sílící kritice veřejnosti a přestávaly vyhovovat i samotným radním. Ti zde navíc postrádali vlastenecké odkazy na českou minulost a přítomnost města. Omezené možnosti budovy se projevily například v souvislosti se založením okresního úřadu, kdy v ní nebylo možné umístit nově příchozí úředníky. Z tohoto důvodu musela radnice zaplatit novostavbu okresního úřadu, jehož budova z roku 1896 starou radnici zcela viditelně zastínila. Potřeba řešit situaci byla naléhavá i proto, že Tišnov pod vedením starosty Müllera zřetelně měnil svoji podobu a stával se moderním městem.
V květnu 1904 vypsala městská rada veřejnou soutěž na návrh přestavby radnice a za měsíc dorazily do Tišnova první návrhy. Soutěže se zúčastnil místní stavební mistr Jan Hýkrda, brněnský architekt František Valenta a dorazily i dva anonymní návrhy, ze kterých vybrala městská rada variantu „Na rynku“. Ta podle vedení města zachovávala starobylý ráz radnice, účelně řešila místnosti a provázel ji vkusný zevnějšek a přijatelný rozpočet. Autorem vybraného návrhu byl brněnský architekt Vladimír Fischer, který nedlouho před tím vystavěl v Tišnově měšťanskou a dívčí školu na Riegrově ulici. Po navýšení rozpočtu navíc předložil tišnovským radním nový plán, který počítal se zbouráním staré budovy a výstavbou radnice nové. Slíbil, že novostavba bude navržena ve slohu staré renesance a cena vzroste pouze o nepatrnou částku. Navzdory nesouhlasu části zastupitelstva byl tento návrh schválen, takže v květnu 1905 zahájily místní firmy Jana Hýkrdy a Josefa Vykouřila bourací a stavební práce. Stavba postupovala velmi rychle, protože už v červenci probíhaly klempířské práce na střeše a na konci roku zahájily řemeslníci práce v interiérech. Samotná stavba byla dokončena začátkem července 1906, kdy Hýkrda s Vykouřilem poslali na radnici celkové vyúčtování. Slavnostní otevření pak proběhlo za účasti všech představitelů města v září roku 1906.
Architekt Fischer navrhl radnici na přání městské rady tak, aby co nejvíce připomínala vzhled radnice původní. Patrová stavba ve stylu pozdního historismu byla vystavěna na obdélném půdorysu. Uprostřed jejího průčelí umístil architekt hranolovou věž s arkádovou lodžií a vysokou štíhlou střechou s lucernou a čtyřmi malými vížkami v nároží. Sepětí s původní stavbou zdůrazňovala také vysoká mansardová střecha s plechovými vikýři. Fasádu navrhl architekt v neorenesančních formách, přestože vstupní arkádu v přízemí věže zakončil gotickým lomeným obloukem a na její arkádové lodžii v patře použil žebrovou klenbu. Gotické kružby jsou přítomné také na mohutném zábradlí lodžie, jehož součástí jsou i kamenné městské znaky. Na budově i věži využil Fischer nárožní bosáž, profilované římsy, stylizované slepé arkády, do kterých vložil pravidelná okna se štukovým šambránami s erbovními kartušemi, trojúhelníkové frontony či polygonální arkýř s kamenným ostěním, vysunutý z nároží fasády. Protože radnice navazovala na městskou zástavbu, architektonicky je řešená pouze boční strana otočená ke kostelu, z níž vyniká rozměrný arkýř s dekorativním štítem nad atikou.
Nejvýraznějším dekorativním prvkem fasády jsou však rozměrná figurální sgrafita Fischerova oblíbeného spolupracovníka Jana Köhlera s alegorickými a historickými výjevy z dějin Tišnova, které vytvořil ve spolupráci s místním historikem Bohušem Sedlákem. Köhler je zasadil kolem oken prvního patra a doplnil je pásem s rozviliny pod korunní římsou. Na fasádu navíc vyvedl několik veršů, tvořících od té doby nedílnou součást tišnovské identity. Představit si v jejich slovech něco konkrétního není zrovna jednoduché, ale ve městě je zná každý dodnes.
Architekt Vladimír Fischer provedl detailní plány také pro interiéry a část jejich vybavení. Vyniká z nich rozsáhlá schodištní hala, sklenutá křížovou žebrovou klenbou, v přízemí svedenou na konzoly a sloupy, v prvním patře pak na štukové konzoly se znakem města. Historizující podobu schodiště zdůrazňuje obrovské půlkruhově zakončené okno, dekorativní zábradlí i masivní kamenné ostění dveří, napodobující renesanční portály. V podobném duchu jsou řešeny také interiéry dvou sálů, z nichž se jeden nachází v přízemí a druhý v prvním patře. Rozsáhlá místnost v prvním patře s přístupem na lodžii radniční věže má dřevěný trámový strop a obložení stěn, které navrhl architekt Fischer. Sál, sloužící pro obřady a slavnostní příležitosti, se stal nejvýznamnějším městským prostorem a mimo jiné se v něm odehrálo i otevření budovy v roce 1906.
Stavba zůstala v nezměněné podobě po celé 20. století, přestože se měnily stavby kolem ní. V šedesátých a sedmdesátých letech byl zbourán blok budov vedoucí od radnice na náměstí Komenského, takže radnice stála po několik desetiletí uprostřed města s nevzhlednou boční fasádou bez oken a architektonických prvků. Nevhodný stav se rozhodlo vedení tišnovské radnice ukončit přístavbou podle návrhu architekta Alfreda Knoppa v letech 2001—2003. Na místo moderního řešení vycházela rada města z podobných požadavků jako na začátku století. Přestože architekt využil značně zjednodušené formy, přístavbou navázal na vzhled neorenesanční budovy. Přístavbu na pravidelném půdorysu opatřil nárožní bosáží, použil trojúhelníkové frontony nad okny, do středu boční fasády umístil dvoupatrový rizalit, spočívající na vyložených konzolách, a barevně odlišenými poli připomenul i Köhlerova sgrafita. Do interiérů nové části radnice vsadil několik místností, sál v suterénu a výtah. Před novou fasádu navrhl Alfred Knopp také vodní prvek.
Tišnovská radnice završila zakladatelské dílo starosty Františka Müllera a dodnes představuje jedinečný symbol proměny města na přelomu 19. a 20. století. Přestože vedení Tišnova usilovalo o jeho moderní a lázeňský charakter, v souladu s veřejným míněním vystavělo radnici ve značně konzervativním architektonickém stylu, který měl být viditelným symbolem vlastenectví, dějin a tradic města. Tím radnice zůstala dodnes. Od roku 1958 je tišnovská radnice kulturní památkou a patří k nejvýznamnějším stavbám ve městě.
✍️ Linda Olšáková, Jana Uherková, Michal Konečný